Vzpominky Sny Myšlenky C. G. Junga, Psychiatrická činnosť. Anti COVID-19

Hlavné správy zo sveta. Sheep no more! The Great Awakening!

Poštár poslal alebo dátumovník: February 26, 2020

Vzpominky Sny Myšlenky C. G.Junga – Aniela Jaffe. Psychiatrická činnosť. Niektoré urývky z knihy, ktoré by vám mali dať jasnejšiu odpoveď na niektoré otázky. Výuka psychiatrie spočívala v tom, že se takříkajíc abstrahovalo od nemocné osobnosti a dostačovaly diagnózy, popis symptomů a duševně nemocného jako o člověka, jako o individualitu, nýbrž byl ošetřován pacient č. X s dlouhým seznamem diagnóz a symptomů. Byl „opatřen nálepkou“, orazítkován diagnózou, a tím byl případ z největší části vyřízen. Psychologie duševně chorého nehrála vůbec žádnou roli.

Zabýval jsem se tehdy diagnostickými asociačními studiemi, a tak jsem s ní provedl asociační experiment. Kromě toho jsem s ní probíral sny. Tímto způsobem se mi podařilo osvětlit její minulost a zjistit to podstatné, co její obvyklá anamnéza neobjasnila. Získal jsem informace takříkajíc přímo z nevědomí a z nich vyšla najevo temná a tragická historie.

Klinické diagnózy jsou důležité, poněvadž poskytují jistou orientaci, avšak pacientovi vůbec nepomohou. Rozhodující je pacientova „historie“, neboť ta skrývá lidské pozadí a lidské utrpení, a jen zde může začít lékařova terapie. To mi velmi zřetelně ukázal také jiný případ.

—————————————————————————————-

Šlo o starou pacientku z ženského oddělení, pětasedmdesátiletou ženu, která byla už čtyřicet let upoutána na lůžko. Dostala se do ústavu téměř před padesáti lety, avšak nikdo si už nebyl s to vzpomenout na její přijetí; všichni mezitím zemřeli. Jen vrchní sestra, která pracovala v ústavu pětatřicet let, ještě něco věděla o její historii. Stařena už nebyla schopna mluvit a přijímala jen tekutou nebo polotekutou stravu. Jedla prsty a dostrkávala si tak potravu do úst. Mnohokrát potřebovala téměř dvě hodiny na šálek mléka. Když právě nejedla, dělala rukama a pažemi pozoruhodné rytmické pohyby, jejichž povahu jsem nechápal.

Hluboce na mě zapůsobil stupeň rozpadu, který může duševní choroba způsobit, neznal jsem však vysvětlení. V klinických přednáškách byla uváděna jako katatonická forma dementiae praecox, avšak to mi nic neříkalo, neboť to neobsahovalo ani nejmenší údaj o významu, původu a vzniku těchto podivných pohybů.

Dojem, který na mě tento případ činil, charakterizuje mou reakci na tehdejší psychiatrii. Když jsem se stal asistentem, měl jsem pocit, že vůbec nechápu, co o sobě psychiatrie předstírala, že je. Cítil jsem se vysoce nesvůj vedle šéfa a kolegů, kteří vystupovali tak jistě, zatímco já jsem bezradně tápal v temnotách. Za hlavní úkol psychiatrie jsem považoval poznání věcí, které se dějí v nitru nemocného ducha, a o tom jsem ještě nevěděl nic. Ocitl jsem se tedy v povolání, v němž jsem se vůbec nevyznal!

Jednoho pozdního večera jsem procházel oddělením, viděl jsem tu starou ženu se záhadnými pohyby a znovu jsem se sám sebe tázal: Proč to musí být? Šel jsem tedy za naší starou vrchní sestrou a vyptával se, zda pacientka byla vždy taková. „Ano,‘‘ odpověděla, „ale moje předchůdkyně mi o ní vyprávěla, že dříve vyráběla boty.“ Nato jsem ještě jednou prošel její starý chorobopis a tam stálo, že dělá pohyby jako při ševcování. Dříve držívali ševci obuv mezi koleny a protahovali nit kůží zcela podobnými pohyby. (U vesnických ševců se to dá vidět ještě dodnes.)
Když pacientka brzy nato zemřela, přišel na pohřeb její starší bratr.

„Proč vaše sestra onemocněla?“ zeptal jsem se ho. Tu mi vyprávěl, že se zamilovala do obuvníka, který se s ní však z nějakého důvodu nechtěl oženit, a tehdy prý „jí přeskočilo, zbláznila se“. Ševcovské pohyby ukazovaly její identitu s milým, která trvala až do smrti.

Obzvláště pozoruhodný je pro mě případ pacienta, kterého jsem dostal z psychogenní deprese. Vrátil se poté domů a oženil se, avšak žena se mi nelíbila. Když jsem ji poprvé spatřil, měl jsem hrozně nepříjemný pocit. Povšiml jsem si, že jsem jí trnem v oku kvůli svému vlivu na jejího muže, který mně byl vděčný. Často se stává, že ženy, které muže skutečně nemilují, jsou žárlivé a narušuji jeho přátelství. Chtějí, aby jim patřil celý, poněvadž mu totiž samy nepatří. Jádrem každé žárlivosti je nedostatek lásky.
Postoj této ženy znamenal pro pacienta neobvyklou zátěž, které nedorostl. Rok po svatbě se pod tímto tlakem ocitl opět v depresi. Domluvil jsem se s ním v předtuše této možnosti, že se ihned přihlásí, zpozoruje-li pokles nálady. Opomenul to však ne bez přičinění manželky, která jeho rozladění bagatelizovala. Neozval se mi.

V tu dobu jsem musel mít přednášku v B. Asi kolem půlnoci jsem přišel do hotelu poseděl jsem po přednášce ještě s několika přáteli a pak šel rovnou spát. Ležel jsem však ještě dlouho a nespal. Asi kolem druhé hodiny musel jsem právě usnout jsem se s leknutím probudil a byl jsem přesvědčen, že do mého pokoje někdo přišel; připadalo mi, jako by se dveře prudce otevřely. Ihned jsem rozsvítil, ale nic tam nebylo. Pomyslel jsem si, že si někdo spletl dveře, a podíval jsem se do chodby, ale tam bylo ticho jako v hrobě. „Pozoruhodné,“ pomyslel jsem si, „někdo do místnosti přece přišel!“
Pak jsem se pokoušel rozpomenout a napadlo mě, že jsem byl probuzen tupou bolestí, jako kdyby něco narazilo na mé čelo a pak na zadní stěnu lebky. Druhého dne jsem dostal telegram, že onen pacient spáchal suicidium. Zastřelil se. Později jsem se dověděl, že kulka zůstala vězet v zadní stěně lebky.

Při tomto zážitku šlo o opravdový synchronistický fenomén, jak nezřídka pozorujeme v souvislosti s archetypickou situací zde v souvislosti se smrtí. Relativizace času a prostoru v nevědomí umožnila, že jsem vnímal něco, co se ve skutečnosti odehrávalo někde úplně jinde. Kolektivní nevědomí je všem společné, je základem toho, co se ve starověku označovalo jako „sympatie, tj. účastenství všech věcí“. V tomto případě vědělo mé nevědomí o stavu pacienta. Cítil jsem, že jsem už celý večer zvláštně neklidný a nervózní, a to v silném protikladu ke své obvyklé náladě.

Vždy mě udivuje, kolik času bylo zapotřebí, než se psychiatrie konečně začala zabývat obsahem psychózy. Nikdy se nikdo neptal, co znamenají pacientovy fantazie a proč má jeden pacient fantazie takové a druhý zcela jiné. Proč například jeden věří, že je pronásledován jezuity, druhý zase, že jej chtějí otrávit Židé, nebo třetí, že po něm jde policie.

Obsahy fantazií se nebraly vážně, nýbrž se hovořilo například zcela obecně o „perzekučních idejích“. Pozoruhodné se mi zdá též to, že mé tehdejší výzkumy jsou dnes téměř zapomenuty. Schizofrenie jsem léčil psychoterapeuticky už na počátku tohoto století. Tato metoda nebyla objevena teprve dnes. Avšak bylo zapotřebí ještě mnoho času, než se začala do psychiatrie přibírat psychologie.

V dnešní psychoterapii se často žádá, aby lékař nebo psychoterapeut takříkajíc „šel s sebou“ s pacientem a jeho afekty. Nepovažuji to vždy za správné. Mnohdy je třeba i aktivního zásahu ze strany lékaře. Jednou ke mně přišla dáma vysoce šlechtického původu, která měla ve zvyku fackovat své zaměstnance včetně lékařů. Trpěla nutkavou neurózou a ocitla se na léčení na jedné klinice. Samozřejmě brzy primáři uštědřila obligátní facku. Vždyť přece v jejích očích to také byl jen lepší valet de chambre [ „komorník“]. Přece si zaplatila! On ji pak poslal k jinému lékaři a tam se to událo znovu. Poněvadž tato dáma nebyla pomatená, nýbrž ji bylo třeba léčit v rukavičkách, ocitl se v jisté nesnázi a odeslal ji ke mně.

Byla to velmi statná osoba, šest stop vysoká, řeknu vám, ta mohla fackovat! Objevila se tedy a bavili jsme se velmi dobře. Pak přišel okamžik, kdy jsem jí musel říci něco nepříjemného. Vztekle vyskočila a hrozila, že mě uhodí. Vyskočil jsem rovněž a řekl jí: „Dobře, jste dáma, uhodíte první, Ladies first! Ale pak budu bít já!“ a také jsem to tak myslel. Klesla zpět do svého křesla a doslova se zhroutila. „To mi ještě nikdo neřekl,“ hořekovala. Od toho okamžiku však byla terapie úspěšná.

Tato pacientka potřebovala mužskou reakci. V tomto případě by bylo zcela špatné „jít s sebou“. To by jí vůbec nepomohlo. Měla nutkavou neurózu, poněvadž se sama nedokázala morálně omezit. Takové lidi omezuje příroda právě nutkavými symptomy.