Howard Phillips Lovecraft, V horách šílenství, úryvok z poviedky Slavnosť.
Jen občas se v křivolakých uličkách hrozivě zakomíhala lucerna na cestě za zástupem, který se nyní nehlučně nořil do kostela. Čekal jsem, dokud se procesí nevpije do černých vrat a dokud je nedohoní poslední zpozdilci. Stařec mne tahal za rukáv, ale byl jsem rozhodnut, že vstoupím jako poslední. Jakmile jsem překročil práh do zaplněného chrámu neznámé temnoty, otočil jsem se, abych ještě jednou pohlédl na svět venku, kde záře z hřbitova vrhala nezdravé pablesky na dlažbu návrší. Jen co jsem tak učinil, otřásl jsem se. Poněvadž i když vítr na vrcholku nezanechal příliš mnoho sněhu, na dlažbě před vraty zůstalo několik jeho zbytků; a během tohoto prchavého pohledu ven se mým nejistým očím zazdálo, že na něm neleží žádné stopy po poutnících, dokonce ani po mně samém.

Kostel spoře osvětlovaly všechny lucerny, jež do něj vstoupily, a zástup už z větší části zmizel. Světla proudila uličkou mezi vysokými lavicemi k padacím dveřím kobek, hrůzně zejícím přímo před kazatelnou, a nehlučně se těsnala dovnitř. Po ošlapaných schodech a dál do temné dusné krypty jsem je tupě následoval i já. Chvost této pokroucené řady půlnočních poutníků ve mně probouzel hrůzu, a když jsem je viděl, jak se šinou do posvátné kobky, hrůza mi připadala o to větší. Pak jsem si povšiml, že v podlaze kobky je otvor, k němuž má dav belhavě namířeno, a za okamžik jsme už všichni sestupovali po zlověstném schodišti z hrubě tesaného kamene; po úzkém, točitém, vlhkém a jaksi podivně zapáchajícím schodišti, jež se nekonečně stáčelo do útrob kopce mezi jednotvárnými zdmi mokvajících kamenných bloků a drolící se omítky. Byl to tichý, zdrcující sestup a já jsem si po strašlivé chvíli uvědomil, jak zdi i jednotlivé stupně schodiště mění tvářnost, jako by byly nyní vytesány ze skalního masivu.

Především mne však zneklidňovalo, že bezpočet kroků nevydával žádné zvuky ani neprobouzel žádné ozvěny. Po dalším nekonečném sestupu jsem spatřil několik bočních chodeb či nor, jež do této sluje nočních tajemství vybíhaly z nepoznaných zákoutí temnoty. Brzy jich začalo být neskutečné množství, bezbožných katakomb nepojmenovatelné zlověstnosti; a jejich palčivý puch rozkladu se stal naprosto nesnesitelný. Věděl jsem, že jsme museli vniknout přímo pod kopec a musíme se nořit pod půdu Kingsportu samého, a otřásl jsem se při myšlence, že může existovat město tak staré a tak prolezlé podzemním zlem.

Pak jsem uviděl mrtvolné záblesky popelavého světla a zaslechl jsem zrádné šplouchání vodstev, jež nikdy nepoznala slunce. Znovu jsem se otřásl, poněvadž se mi nezamlouvaly věci zplozené temnotou, a hořce jsem zalitoval, že mne sem, k tomuto primitivnímu rituálu, mí předci vůbec povolávali. Jakmile se schody a chodba rozšířily, zaslechl jsem další zvuk: slabou, kvílivou napodobeninu sotva zřetelného pískání na flétnu; a pak se přede mnou náhle otevřel nekonečný pohled na svět skrytý pozemským očím rozsáhlé houbovité pobřeží ozářené rachotícím sloupcem nezdravého nazelenalého plamene, omývané širokou olejnatou řekou, jež vytékala z děsivých a netušených propastí, aby se spojila s nejčernějšími zálivy prastarého oceánu.

V mrákotách, sotva popadaje dech, zíral jsem na onen bezbožný Erebos gigantických muchomůrek, leprózního ohně a vazké vody a viděl jsem, jak se zástup v kápích staví kolem žhnoucího sloupce do půlkruhu. Byl to vánoční rituál, starší než lidstvo, předurčený, aby je přežil; prvotní rituál slunovratu a příslibu jara po odchodu sněhů, rituál ohně a zeleného chvojí, světla a hudby. A viděl jsem, jak se oddávají rituálu v této podzemní jeskyni, jak uctívají ohavný sloup ohně a házejí do vody hrsti mazlavého rostlinstva, jež se zelenavě třpytilo v chlorotické záři.

Sledoval jsem toto všechno a viděl jsem i něco, co amorfně dřepělo mimo dosah světel a odporně kníkalo na flétnu; a zatímco ta věc pípala, měl jsem dojem, že slyším v tmách, kam jsem nemohl proniknout zrakem, zhoubné tlumené třepotání. Nejvíce mne však děsil onen planoucí sloupec; sopečnatě tryskal z nezměřitelných a nepředstavitelných hlubin, nevrhal žádné stíny, jak by se mohlo očekávat od běžného plamene, a pokrýval ledkové kamení ohavnou, jedovatou měděnkou. Neboť v celém tom svíjejícím se žhnutí nespočívalo žádné teplo, jen lepkavost smrti a záhuby.

Muž, který mne sem dovedl, se nyní dobelhal na místo těsně vedle šeredného plamene a učinil několik toporných slavnostních posunků směrem k půlkruhu, k němuž stál teď otočený tváří. V určitých fázích rituálu mu dav vzdával servilní úctu, zvláště ve chvílích, kdy držel nad hlavou děsuplný Necronomicon, který si přinesl s sebou; a vzdávání úcty jsem se účastnil i já, neboť jsem byl povolán k této slavnosti psaným návodem svých předků. Nato stařec pokynul stěží rozpoznatelnému flétnistovi v temnotě, který změnil své tiché kníkání na sotva hlasitější hudrání v jiné tónině; čímž ve mně probudil nepopsatelnou a nečekanou hrůzu. V tomto děsu jsem málem upadl na lišejníkem porostlou zem; svíral mne strach ne z tohoto či jiného světa, nýbrž strach z šílených mezihvězdných prostor.

Z nepředstavitelné černoty za gangrenózní září studeného plamene, z pekelných mil, jimiž se zlověstně, neslyšně a netušeně valila olejnatá řeka, rytmicky vyskákala horda krotkých, hybridních okřídlených tvorů, které nemohlo dokonale pochopit žádné zdravé oko, které by si nedokázal zapamatovat žádný příčetný mozek. Nebyli to ani krtci, ani vrány, ani káňata, ani mravenci, ani upíří netopýři, ani rozložené lidské bytosti; šlo o něco, co si nedokážu a nesmím ani vybavit. Belhavě doskákali dopředu, zpolovice zásluhou pařátů opatřených plovacími blánami, zpolovice zásluhou blanitých křídel; jakmile dospěli k davu celebrantů, zahalené postavy je chytily, osedlaly si je a po jedné na nich odjely
podél potemnělé řeky do nor a tunelů chaosu, kde jedovatá zřídla napájejí děsivé a dosud neobjevené vodopády.

Stará pradlena odjela v procesí, stařec však zůstal, neboť jsem neuposlechl jeho posunků chytit si své zvíře a odjet jako všichni ostatní. Když jsem se opět ztěžka postavil, všiml jsem si, že amorfní pištec se odvalil mimo dosah mých očí, nicméně dvě zvířata trpělivě čekala opodál. Poněvadž jsem se k ničemu neměl, stařec vytáhl rydlo a voskovou tabulku a napsal, že je skutečným zmocněncem mých předků, kteří na tomto místě založili tradici vánočních slavností; že bylo určeno, abych se vrátil, a že nejtajnější rituály je třeba ještě provést. Tato sdělení psal starodávným rukopisem, a když jsem stále váhal, na důkaz svých slov vyňal ze svého splývavého roucha pečetní prsten a hodinky, obojí patřené erbem mého rodu. Byl to však ohavný důkaz, neboť jsem věděl ze starých záznamů, že hodinky byly uloženy do hrobu s mým prapraprapradědem už v roce 1698.

Nato si stařec sňal kápi a poukázal na rodovou podobu ve svém obličeji, ale při tomto gestu jsem se pouze otřásl, protože jsem si byl jistý, že jeho tvář je pouze ďábelská vosková maska. Kulhavá zvířata nyní nedočkavě hrabala v lišejníku a já jsem si uvědomil, že podobnou nedočkavost začne zanedlouho vykazovat i stařec. Když se jeden z tvorů začal pomalu kolébavě vzdalovat, stařec se otočil, aby ho zastavil; tento náhlý pohyb mu uvolnil voskovou masku z míst, kde měl mít hlavu.

Tehdy jsem se vrhl do olejnaté podzemní řeky, která odbublávala kamsi k mořským jeskyním, neboť postavení noční můry v podobě starce mi znemožňovalo zamířit ke kamennému schodišti, po kterém jsme sem sestoupili; vrhl jsem se do zapáchajících šťáv skrytých hrůz země, dřív než ke mně mohly mé šílené výkřiky přivolat veškeré mrtvolné zástupy, jež se ukrývaly v těchto morových zákoutích.

V nemocnici mi bylo řečeno, že mne polozmrzlého našli za úsvitu v kingsportském přístavu, kde jsem se držel plovoucího ráhna, jež mi na pomoc poslala shoda šťastných náhod. Dozvěděl jsem se, že jsem se předchozího večera vydal špatnou cestou na rozcestí na kopci a zřítil jsem se z útesů na Orange Pointu; tak alespoň usoudili ze stop ve sněhu. Nedokázal jsem nic namítat, protože všechno bylo špatně. Všechno bylo špatně.

---

Tajemství Egypta - první tunel, Radu Cinamar, Rumunské Bucegi