Theodore lllion kniha Temný Tibet. Anti COVID-19

Hlavné správy zo sveta. WWG1WGA! The Great Awakening!

Poštár poslal alebo dátumovník: February 26, 2020
Do not believe *anything* until the Kremlin denies it™

Theodore lllion kniha Temný Tibet. Niekoľko zásadných pasáži tejto knihy, ktorú vrelo doporučuje si prečitať. Je napísná podľa skutočných udalosti spisovateľa, ktorý navštivil rád členov Svätého bratrstva v Tibete. Každá minca má dva dve tváre, ale táto je doslova otrasná z obidvoch strán. Zabudnite na Sedem dni v Tibete. Theodore lllion: „Viděl jsem létat lidi,” odpověděl jsem, „a viděl jsem ty nejstrašlivější čaroděje, kteří donutili mrtvá těla k chůzi… Neberu žádný zázrak na zemi jako důkaz božské vůle. Stvořitel seslal své moudré zákony ovládající vesmír. Není to On nebo Jeho sluhové, kdo je porušují.”

Několik dětí oblečených v bavlněných šatech prošlo kolem zdi. Nesly těžké balíky. Jedna dívenka, když mě míjela, balík upustila. Přikročil jsem, abych jí ho pomohl zvednout. Naše oči se setkaly. Nikdy jsem takové oči u dítěte neviděl. Nebyly v nich život, radost ani nadšení, pouze monotónní výraz mechanicky pracující inteligence. Vzala balík, aniž by cokoliv řekla anebo se usmála, a pokračovala ve své cestě. Znovu jsem musel pomyslet na robota nebo chodící mrtvolu.

V jídelně bylo několik stovek členů a hostů Svatého bratrstva. Jídlo se podávalo ve velké hale měřící čtyřicet krát čtyřicet yardů. Bylo zde mnoho vyvýšených plošin, na nichž účastníci seděli v kruzích, z nichž každý čítal devět lidí a každý účastník seděl na drahém polštáři velmi vysoké kvality. Tucty těch strašných bezduchých sluhů, které jsem měl značně nerad, než jsem pojedl své první jídlo ve Svatém městě se pohybovaly po tlustých kobercích téměř tiše. Jídlo bylo přinášeno z kuchyně a sanitární budovy podzemní chodbou. Zdálo se, že vše je velmi dobře organizováno. Sluhové přicházeli a odcházeli v pravidelných intervalech a jeden z nich dokonce vypadal, jako by řídil provoz.

Pak jsem se od ostatních členů svého kruhu dozvěděl, že je zakázán nejenom smích, ale že porušením pravidel je také hlasité mluvení. Tolerována byla pouze konverzace vedená šeptem. Mezi lidmi sedícími v mém kruhu bylo mnoho jasnozřivých. Na své okultní výsledky byli velmi hrdí. Také cítili hrdost nad tím, že byli vybráni rinpočhe Maniem, Vznešeným klenotem, aby mu sloužili v jeho velkém úkolu – přinášet světu osvícení. Přesný hierarchický řád členů Svatého bratrstva vedeného Princem světla neboli Vznešeným klenotem, příležitostně krátce nazývaným On, byl tajemstvím. Členové procházeli postupným zasvěcováním a každé zasvěcení je pozvedalo v Hierarchii světla na vyšší stupeň.

Vyšel jsem po schodech, abych tyto přípravy pozoroval, a zjistil jsem, že budova se hemží asi stovkou těchto bezduchých sluhů, kterým pomáhalo velké množství mechanicky se pohybujících dětí. I ty měly bezduchý pohled připomínající mrtvoly. Druhý velmi zvláštní zážitek jsem měl tentýž den, když jsem šel do sanitární budovy vylít obsah láhve, kterou jsem si schoval v pokoji, abych ji použil namísto záchodu. Zjistil jsem, že tekutina zčernala! V oné chvíli jsem tuto skutečnost připsal jídlu a o několik minut později jsem na to všechno zapomněl.

Druhé denní jídlo sestávalo z devíti pokrmů podávaných dosti rychle za sebou, takže druhé jídlo dne (za den se podávala pouze dvě jídla) nemohlo trvat déle než asi hodinu. Jídlo se podávalo na stříbrných talířích velmi originálního vzhledu. Bylo velmi chutné, ale bylo velmi obtížné poznat, z čeho přesně se skládá. Očividně obsahovalo trochu masa toho jsem si všiml okamžitě, protože jím maso pouze příležitostně. Většina jídel měla charakter ragú. Oněch devět podávaných jídel se lišilo co do chuti, ale obsah každého talíře tvořila jedna stejná hromada jídla.

Podávané porce byly malé. Obsah všech devíti talířů by dohromady vydal sotva za polovinu jídla snědeného průměrným Londýňanem k večeři. Jídlo bylo podivně výživné a syté. Všechny přísady, které by mohly vyvolat nadýmání, byly zřejmě s největší péčí vyloučeny.
Když jsem vycházel, všimnul jsem si, že spodní části všech zdí chrámu tvoří jednolitý sled skleněných přihrádek se stříbrným okrajem, jež byly po okraj naplněny lidskými kostmi. Rychlý výpočet ukazoval, že chrám obsahoval tolik a tolik balíků lidských kostí.

Opustil jsem Narbua, který studoval rukopis psaný v sanskrtu, a přešel jsem k zrcadlu. Když jsem se uviděl, ohromeně jsem ustoupil. Nikdy předtím jsem neviděl své oči, „okna do duše”, že by vypadaly tak bezduše. Kde jsem to byl? V mých rysech bylo také něco podivného. Bylo v nich cosi jako škleb démona. Co to všechno znamenalo?

Obešel jsem dokola kruhovou budovu knihovny jasně zalitou denním světlem, které dovnitř pronikalo stropem. Prozkoumal jsem obrazy na zdi. Byly tam reprodukce různých „spasitelů duše” a „vykupitelů” minulých věků; byly tam obrázky, které byly asi zvětšenými reprodukcemi Nejvyššího klenotu a jeho nejpřednějších zástupců. Zadíval jsem se jim do očí. Byly krásné, ale ponuré. Bylo tam všechno, inteligence, síla, ale – žádná duše! Všechno ve mně vykřiklo v jediné divoké agónii. Sedl jsem si a dal jsem si ruce před obličej. Uvědomil jsem si povahu všech těchto spasitelů duší.

Byli to – padlí andělé! Byli to andělé, kteří ztratili svou slávu, protože chtěli být jako Bůh. A když se tak uvrhli do bezedné propasti, z níž není návratu, stejně jako horolezec, který vyráží, aby se vyšplhal ke slunci, ale padá do propasti, tito padlí andělé se obrátili proti Stvořiteli a teď žijí pro to, aby druhé přinutili sdílet jejich strašlivý osud tím, že je stahují s sebou dolů do propasti.

Princ světla byl ve skutečnosti přestrojeným Princem temnoty!

Oněch několik minut, které následovaly po tomto uvědomění, byly ty nejstrašnější v mém životě. Celá má bytost křičela v duchovní agónii. Navenek jsem byl klidný a působil jsem vyrovnaně, ale uvnitř jsem byl zmítám duchovní bouří otřásající samotnými základy mé bytosti. Má agónie byla tak intenzivní, že ji nelze slovy popsat. Pouze lidé, kteří zažili záblesky duchovna, si dokáží uvědomit, co termín „agónie duše v nejvyšší intenzitě” skutečně znamená.

Brzy před východem slunce jsem sbalil stan, ale právě když jsem chtěl vyrazit a došel jsem na vrchol malé vyvýšcniny za místem, kde jsem strávil noc, uviděl jsem, že mým směrem se pohybuje procesí lidí. Okamžitě jsem se přikrčil a zamířil jsem k prohlubni, která se dala v okolí několika stovek yardů najít. Co tady ti lidé, u všech všudy, v půl šesté ráno dělají? Procesí sc pohybovalo směrem k podzemnímu městu a k mému velkému překvapení přicházelo několik lidí také z opačného směru, od Města zasvěcených.

Procesí dorazilo k nejbližší prohlubni asi osmdesát yardů od místa, kde jsem se zahrabal, a čekalo na lidi přicházející z Města. Díval jsem se na jejich šaty, které mi připadaly povědomé. Byli to sluhové z Města, již nesli těla ležící na jakýchsi nosítkách. Vzadu šlo několik lidí oblečených jako tibetští lag-pa. Takže někteří z Princových zástupců jsou rozřezávači mrtvol! Bylo možné, že brali mrtvoly od rodin žijících v oblasti a namísto, aby je rozřezali, použili nějaký trik k jejich krádeži a propašovali je pod rouškou tmy do Města?
Lidé přicházející z Města dorazili. Poznal jsem je podle jejich oslnivých černých oděvů. Byli to mistři Okultního bratrstva. Poklekli vedle bezduchých těl a pak počaly ony magické operace k jejich „resuscitaci”. Je mi líto, ale musím vynechat detaily vztahující se k těmto praktikám, protože některé z operací byly tak nechutné, že se musím zdržet jejich popisu, byť i v latině.
Po namáhavé „práci”, jež trvala různě u každé mrtvoly, se tři z bezduchých těl dala mechanicky za vedení jednoho z mistrů na pochod směrem k Městu, těla pochodovala jako roboti.

Bylo strašlivé představit si, co to bylo za sluhu, který uklízel můj pokoj a připravoval ve Svatém městě jídlo!
Pět dalších bezduchých těl, kde resuscitační práce selhaly, bylo neseno směrem ke Svatému městu. Protože byl Vznešený klenot praktického založení, nechtěl možná ztratit ani jediné bezduché tělo, které získal lstí nebo úplatkem. Ti, u nichž už se nedalo doufat, mohli být posíláni do kuchyně a jejich kosti do chrámu. Strašlivé!

Proč u všech všudy prováděli tito lidé takovéto strašné obřady za denního světla? Měli celé Podzemní město, kde si mohou dělat, co chtějí, obklopeni jakýmisi chodícími automaty, kteří je nikdy nezradí. A i v případě, že tyto obřady nelze z toho či onoho důvodu provádět pod zemí, proč je provádějí za jasného denního světla? Ano, pravděpodobnost, že v této opuštěné části na někoho narazí, je mimořádně malá, ale i tak, proč vůbec riskovali? Přemýšlel jsem v tomto duchu, zatímco jsem kráčel, a došel jsem k závěru, že když takoví chytří lotři vůbec riskují, musí k tomu mít závažný důvod.

Velká vzplanutí, podobně jako jiné převraty v životě, mohou zničit slabé, ale očistí silné, a ještě je posílí. Stále více a více jsem si začínal uvědomovat skutečnost, že život, včetně života v duchovních sférách, není záležitost poklidné kontemplace a tichého uctívání, ale strašlivá vřava, tuhý boj a hořký zápas.
Kdybych se s tímto procesím nesoucím na nosítkách bezduchá těla setkal o dři dny dříve, mohlo mi to okamžitě otevřít oči. Možná bych si okamžitě uvědomil skutečnou povahu Bratrstva, a tak bych se připravil o největší zkušenost svého života.

Rozdíl mezi členy Bratrstva a bezduchými sluhy resuscitovanými magickými praktikami je následující, myslel jsem si:
Bratři dali své duše Zlu. Byli to lidé složení z těla, vnímání, cítění a inteligence. Pouze jejich vůle nebyla už jejich vlastní. Vzdali se svého nejbožštějšího atributu, své svobodné vůle, ve prospěch Zla. Sluhové, na druhou stranu, myslel jsem si, byli pouzí roboti. Když zemřeli, jejich jemnější těla opustila bezprostředně po smrti jejich mrtvá těla a zůstalo pouze jejich husté tělo. Oživující princip, který je sídlem vnímání, se vznášel poblíž mrtvoly. Pak bylo tělo ukradeno a oživující princip přinucen, aby do něj znovu vstoupil. Sluhové pak byli pouhým shlukem těla a vnímání, čili pouzí roboti mající tělo a vnímání, ale prostí cítění, inteligence a vůle

Byl jsem sám v těch nejpustějších částech světa, nesl jsem si jídlo na patnáct dní, přičemž jsem věděl, že vyvrknutý kotník nebo nějaký jiný drobný incident bude znamenat jistou smrt. Byl jsem mnohokrát tváří v tvář smrti, aniž bych projevil nejmenší emoci.

Ale teď to bylo něco jiného. Nebojoval jsem pouze o život, ale o svou duši!

Jako by se pod mými chodidly otevírala bezedná propast a nějaká studená ruka se pokoušela roztrhnout mi srdce a odervat mě navždy od Stvořitele. Seběhl jsem schody, proběhl jsem rychlostí světla dvěma chodbami, jež vypadaly jako chodby, kterých jsem užíval, když jsem šel do svého pokoje v domu pro hosty.

Neuvědomil jsem si, že jsem ve špatné budově, a když dva sluhové vstali, aby mě zastavili, prostě jsem je s mírným násilím, které bylo prostě nutné odstrčil a otevřel jsem dveře.
Byl jsem v „kuchyni” Města, do níž nemá přístup nikdo kromě kuchyňského personálu a nejvyšších zasvěcených. Ve středu kuchyně ležely lidské mrtvoly. Bezduché automaty připomínající kuchaře odřezávaly malé kousky masa. Kolem bylo nad stejným počtem ohňů napájených lihem zavěšeno deset nebo patnáct velkých pánví z masivního stříbra a kousky lidského masa byly posunovány dále na prkénka, kde byly pečlivě rozřezávány na malé kousíčky.

Nebyl jsem si samozřejmě zcela jist, že obsah stříbrných pánví byl určen pro členy a hosty Svatého města, ale samotná možnost, že jsem pozřel takové jídlo, byla strašlivá. Bylo-li skutečně do našeho jídla přimícháváno lidské maso, nebylo divu, že mi nesedlo.
Kuchaři pronikavě pohlédli na vetřelce, ale jen dvě nebo tři sekundy mi stačily, abych si kuchyň prohlédl, a okamžitě jsem vyrazil nazpět k domu pro hosty.

Narbu mě doprovodil z Města k deskám s nápisem „Hranice”. Koneckonců to byl on, kdo mě pozval, a bylo na něm, aby mě bezpečně dovedl na kraj Města. „Takže ty jdeš,” řekl Narbu smutně.

To je zákon vesmíru. Cítil jsem, že od Zla nemůžu nikoho zachránit. Kdybych řekl Narbuovi, že Vznešený klenot je totožný s Princem temnoty, ovlivnil bych jeho duchovní postoj a narušil bych jeho duchovní osud, který leží v jeho vlastních rukou. Cítil jsem, že nemám právo to udělat, protože nejvyšším duchovním zákonem je absolutně svobodná volba každého člověka. Člověk sám si může zvolit zářivé světlo, ale také se může sám uvrhnout do bezedné propasti, z níž není návratu.
O, strašlivé tragédie duchovního života!

Tady stál Narbu, dobrosrdečný a pouze zastižený mírnou dávkou duchovní arogance, ale jinak v jádru dobrý. Chtěl mě spasit, ačkoli to byl on sám, který potřeboval spásu, a já jsem ho spasit nemohl. Musel jsem ho zanechat jeho osudu. Když jsem se s ním pozdravil a pokračoval jsem svou cestou, cítil jsem strašlivou tragédii té chvíle.

Theodore lllion kniha Temný Tibet